Mé italské svatební zvony

Tak a je po všem. Má velká tlustá italská svatba skončila a já si musím postupně pomocí fotek uvědomovat, co jsem to vlastně provedla a co se v ten den semlelo, jelikož si z něj pamatuji pramálo.

Kde bys chtěla mít svatbu, miláčku, v Česku nebo v Itálii? Určitě v Itálii, amore mio. Jsi si naprosto jistá, lásko?

Jistá jsem si byla, ale rozhodně ne připravena na to, co mě čeká. Tak nějak totiž začala má svatební anabáze, která trvala 9 měsíců. To je jako přivést na svět dítě. A byl to tedy opravdu porod, to vám řeknu.

Na stará kolena jsem se zbláznila. Bylo mi 40, když jsem se zamilovala do Itala, opustila Českou kotlinu, kompletně změnila život a nakonec jsem si dotyčného Itala vzala. Zde by mohl příběh skončit, tečka a hotovo. Jenže…. Když si berete Itala, který ač vyrostl v Toskánsku, má jižanské kořeny a počet členů jeho blízké rodiny přesahuje číslo dvě stě, tak to je na delší vyprávění. V tomto případě musíte opravdu pozvat všechny a jen tiše doufat, že alespoň třetina Italů bude líná a zústane doma. Zázrak se ale nekonal, přijelo jich 160.

Abyste rozuměli, můj muž má tak trochu namodralou krev, jeho příjmení je De Rosa a jeho rodiště v Kampánii se jenom hemží jeho přímými i nepřímými příbuznými: obchody De Rosa, lékárna De Rosa, autoopravna De Rosa, kamenictví De Rosa, restaurace De Rosa, pohřební služba De Rosa… je to fascinující a úsměvné. Tak nějak se asi cítil král Miroslav, když objížděl své panství. Chyběl už jenom ten zpívající švec.

Dohodli jsme se, že svatba bude v našem místním kostele. Já, ač nevěrec, jsem se do něj opravdu zamilovala, protože je nádherný. Zvenku ryze toskánský, celý obložený kamenem a uvnitř…. uvnitř svítí slunce. Ohromí vás paleta jasných a slunečných barev, bez přebytečných výzdob a obvyklého puchu.

Jenže, stát před branami Tróje a dobýt Tróju jsou dvě různé věci. Jsem nevěřící, rozvedená, s dospělou dcerou. Problém se zdál být neřešitelný. Naštěstí se mi podařilo okouzlit místního kněze, který to tady má pod palcem. Nikdo ho tady nemá rád, ale on má rád mě, a to bylo pro tuto chvíli rozhodující. Takže stalo se nemožné a Don Alberto nám dal zelenou. Začala jsem chodit na katechismus. Každý týden skoro 4 měsíce, do toho stihnout předmanželský kurz – další 3 měsíce, nechat se obiřmovat biskupem, vyřídit dokumenty na konzulátě, nechat vypsat ohlášky na úřadě a v kostele. Samozřejmě začít chodit v neděli na mši a i tu zpověď jsem zvládla. Byla jsem připravena.

A věci se pomalu dávaly do pohybu. Byla vybrána lokalita, cathering, začaly zkoušky šatů, výběr prstenů, byla domluvena květinová výzdoba, fotograf, Dj, kadeřník, kosmetička. Svatební oznámení vytištěno ve dvou jazycích našlo své adresáty a magický den se začal přibližovat mílovými kroky. Zní to všechno tak jednoduše, ale byl to běh na dlouhou trať a já mám dnes pocit, že z organizování svateb bych mohla klidně habilitovat.

Moje maminka nad námi lomila rukama a říkala, že jsme se zbláznili dělat takovou obrovskou svatbu v našem věku. Byla by nejradši, abychom se vzali v Ostravě na úřadě, ona by doma udělala občerstvení s chlebíčkama, pustila Duo Yamaha a bylo by to. Úžasný nápad! Něco takového nás bohudík nenapadlo. I šaty jsem měla krémově bílé s vlečkou, žádný kostým, jak mi bylo taktně naznačováno. Když nevěsta, tak se vším všudy. Nemohla jsem se přece prezentovat před tolika hosty jako nechtěná teta z Moravy. Jsem toho názoru, že v určitých životních situacích nemá hrát věk žádnou roli. A tohle byla jedna z nich.

Pro svatební veselí jsme vybrali krásné a historické prostředí Medicejské villy, s rozlehlou zahradou určenou pro aperitiv a velkým sálem pro svatební hostinu. Catheringová společnost naštěstí pochopila, že novomanželé si jídla ve svůj velký den příliš neužijou a týden před svatbou nám vystrojila ochutnávku našeho menu jen pro nás dva. Mohli jsme tedy v klidu vychutnat vše, co bylo objednáno pro hosty. Už jen to byl samo o sobě zážitek. Představte si velký zdobený sál obrovské luxusní vily, kde je stůl pouze pro vás. Tlumené osvětlení, svíčky, hudba a personál, který je pouze k vaší dispozici. Máte vlastního kuchaře, číšníka na jídlo a zvlášť číšníka na víno. Přípitek, malý aperitiv, předkrmy, dva první chody, dva druhé chody, ovoce, dort, káva, digestiva. Připadala jsem si jako v americkém filmu. Nakonec večera nás přišel pozdravit šéf catheringové společnosti doladit poslední detaily.

Několik dnů před svatbou mi kněz dal podklady k vytvoření svatební mše, protože je to na nás. Jak si jí sestavíme, takovou ji budeme mít. Samozřejmě musíme dodržet dané schéma. Do prvního čtení bych ráda zařadila Velepíseň lásky od sv. apoštola Pavla. Mohu ji tam dát, Done Alberto? A je uvedena v podkladech? Ne, není. Takže ne, nemůžete. Jeho ne, je ovšem pro mě výzva a automatické ano, takže jsem vytvořila krásnou mši, které dominovala Velepíseň lásky, za kterou jsem následně byla pochválena oběma knězi.

A najednou to bylo tady. Moje dcera a její přítel vyzdobili dům i auta balónkama a stuhama, moje mamka do mě ráno na zahradě kopla tři panáky hruškovice, do domu neustále proudili lidé, květiny a dary. Přijelo auto s občerstvením, kadeřník, kosmetička, tchýně mi přivezla pugét a má dcera mi pomohla do svatebních šatů. Před domem čekalo bílé BMW, které řídil náš přítel Roberto a kolona nablýskaných aut mohla vyrazit.

Pokaždé, když dnes jedu ke kostelu stejnou cestou, jako v ten den, přivřu oči a prožívám znovu a znovu ten krásný okamžik. Před kostelem vidím svého budoucího muže, kolem něj tančí náš fotograf Marco, a pak už události nabírají rychlý spád. Vstupujeme ruku v ruce do kostela, malá družička nám uteče i s prstýnkama, procházíme kostelní uličkou k oltáři, lidé nás zdraví, můj muž mi neustále opakuje, jak jsem krásná, kněz je nervózní a jeho svatební projev nemá ani hlavu ani patu. Libuška čte v kostele Velepíseň lásky a emoce cloumají i jí tak, že můj muž vytahuje mobil a chce volat 118. Na slib v italštine, nestačí jenom prosté Sí, je třeba toho napovídat trochu víc. Však znáte Italy, jsou ukecaní. Prstýnky, bouřlivý potlesk a kostelní zvony. Zasypáni dvěma tunami rýže vycházíme z kostela.

Musím však ještě poděkovat všem 145 Fonsíkovým příbuzným a kamarádům (15 jich bylo ode mě), že se přišli podívat na Ikarův pád, aneb jak opět padla jedna legendární ikona, která se nikdy nehodlala ženit. 

A i když jsem se musela olíbat s půlkou Itálie, byl to úžasný den. A dejte na mě, udělejte si život barevný, plný lásky, emocí a zážitků, bez ohledu na to, kolik vám je let .

P.S. A o svatební hostině zas někdy jindy.